Dějiny světové architektury začali přepisovat holandští historici, po té co před pár dny navštívili zapadlou ves Dolní Zálezly poblíž Ústí nad Labem. Přivedl je sem čtyři roky starý objev stránek Ústí-Aussig.net o zapomenuté architektonické soutěži z roku 1930 na výstavbu luxusního hotelu pro labskou pláž v Zálezlech. V ní tehdy uspěl jeden z největších architektů meziválečné éry Holanďan Jan Duiker a jeho současní životopisci teď přivezli historické plány, které dokazují, že proslulý tvůrce navrhl pro klienty z Čech převratnou stavbu, jež by dnes patřila k světovým ikonám moderní architektury.

Klíčový projekt

„Byl to nejodvážnější projekt v jeho kariéře, a i když se nerealizoval, můžeme ho směle označit za klíčový. Použil pro něj sotva pár týdnů patentované nejnovější konstrukční systémy ze železobetonu, aplikoval průkopnicky kruhové půdorysy,“ zhodnotil objev význačný historik architektury Jan Molema profesor univerzity v holandském Delftu. Stál v čele šestičlenné badatelské výpravy po českých stopách Jana Duikera(Jan Molema, Peter Bak, Roel van der Heide, Jos Tomlow, Jan Fallgatter a Jens Freudenberg). Tento prestižní vědecký tým už dříve podrobně zdokumentoval dílo slavného architekta Antoni Gaudího.

K udivení zálezelských obyvatel se badatelé v centru obce ležící na pravém břehu Labe proháněli po louce u dětského hřiště s pásmem a měřili, kde přesně měl hotel stát. „Duikerovy nákresy byly dostatečné precizní na to, aby se našla správná lokace. Trochu nám hledání zkomplikovala nově postavená silnice podél řeky, ale výhodou zase byl fakt, že parcela určená před osmdesáti lety pro hotel zůstala dodnes nezastavěná,“ poznamenal historik.

Drobná zmínka

Převratný objev odstartovalo v roce 2009 nalezení drobné poznámky v dobovém odborném tisku, která referovala o výsledcích soutěže. Pak se podařilo ještě získat výkres půdorysu navrhovaného hotelu, který ukazoval velmi nezvyklou stavbu postavenou na kruhových půdorysech. „Fantazii nám dráždila představa, jak mohl ten hotel vypadat. Znali jsme jiné stavby od architekta Duikera, které ve své době měly notně progresivní a provokativní vzhled, jako třeba jeho slavné sanatorium Zonnestraal nebo Otevřenou školu stojící v Holandsku. Dokonce se jeden náš kolega pokusil o počítačovou rekonstrukci a dnes můžeme při porovnání s realitou říci, že zůstal hodně při zemi,“ poznamenal Matěj Páral spolutvůrce webových stránek o architektuře Ústí-Aussig.net.

Salesel u Hamburku

Paradoxně v Holandsku historici řešili opačný problém, znaly podobnu hotelu, ale nevěděli, kde měl stát a neznali tak ani okolnosti vzniku projektu. „Lokalitu na výkresu Duiker popsal německy „Salesel an der Elbe“. Hledal jsem marně na mapách tohle místo. Vodítkem byla pouze řeka Labe. Myslel jsem si, že to bude někde u Hamburku,“ podotkl Jan Molema. Teprve před rokem narazil na stránky Ústí-Aussig.net ústeckých badatelů a potom, co se popral ve spolupráci s ruských kolegou s texty v češtině, naplánoval výzkumnou cestu do Čech. Tady dostal od místních historiků několik málo dochovaných archivních materiálů, které odkrývají příběh o promarněné šanci na realizaci stavby mimořádného významu. Ten příběh připomíná osud Kaplického knihovny pro Prahu. Také šlo o převratný projekt, který předběhl svou dobu, avšak zapadl do nepříznivých časů, které mu neumožnily realizaci.

Zálezly české Merano

Jak se dostala malá severočeská obec do obzoru světové architektury? „Zálezly si už koncem 19. století vydobyly pověst vzdušných lázní a příjemného letoviska. Nádherná poloha na levém břehu Labe, stoupající dokonalé terasy mezi vinohrady a ovocnářskými zahradami, příjemné letní klima zvětšovaly přitažlivost místa pro turisty. Rychle tu rostly hostince a hotely,“ popsala mimořádné postavení obce v turistickém ruchu ústecká archivářka Věra Hladíková. Zálezly se pyšnily přezdívkou "České Merano", podle malebných lázní v Itálii.

Skupina ústeckých podnikatelů proto v roce 1929 založila konsorcium pro výstavbu komplexu luxusních hotelů v labském údolí. První měl vyrůst právě v Zálezlech, a protože investoři chtěli strhnout pozornost, požadovali výrazně moderní stavbu a vyhlásili mezinárodní architektonickou soutěž na návrh její podoby.

„Soutěž jsme vypsali, protože jsme našemu labskému údolí dlužni jeho krásu podtrhnout umělecky pojatou stavbou. Nesmíme mu ublížit nějakou nemastnou neslanou architekturou. Chceme výjimečný hotel také proto, abychom přitáhli cizinecký ruch,“ vysvětlil v dobovém vydání ústeckých novin cíle konsorcia jeho zástupce ústecký advokát J. Schmidt.

Víkend v ráji a další

Sešlo se nakonec 75 návrhů z celé Evropy. Vítěze vybírala komise odborníků složená z úctyhodných profesorů a architektů. Do užšího výběru se dostalo jen šest projektů. Komisaři je znali pouze pod názvy, nevěděli, kdo je jejich autorem. „Jižní pláž, Víkend v ráji, Labská víla,“ tak poeticky zněla jména návrhů.

První dva nejlepší návrhy vybrali komisaři rychle a jednoznačně - Květ labského údolí a Labskou vílu. Když pak rozlepili obálky, zjistili, že autorem prvního je dvojice libereckých architektů Ernst Plischke a Rudolf Kupka. Druhé místo obsadil právě Jan Duiker. Pro prvního to znamenalo odměnu 8 000 korun, pro druhého 5 000. Ještě ale nebylo jasné, čí návrh nakonec bude realizován. Podobu prvního návrhu neznáme, ale lez pochybovat, že Duikerův hotel předčil výrazností. Holandský architekt složil stavbu ze dvou kruhů a jednoho čtverce vložených do polygonálního půdorysu. V menším jednopodlažním kruhu byl celoprosklený taneční parket. Druhý větší měl čtyři podlaží a navrch velkou střešní terasu. Do této části situoval hotelové pokoje, ty skýtaly segmentový výhled do údolí Labe z prostorné prstencové terasy, jež obepínala celou stavbu. Vnitřní prostor pak osvětloval tubus proražený středem kruhu. Základními materiály byly sklo a beton. Pozoruhodný z dnešního pohledu byl respekt autora vůči řece. Kvůli hrozbě povodní zdvihl celý hotel na vysokou terasu, která pak stupňovitě v půlkruhu klesala k řece a vytvářela kamennou pláž. Hotel disponoval také molem spojujícím ho s přístavištěm parníků.

Dopad hospodářské krize

Záhy po vyhlášení výsledků soutěže začaly přípravné práce, vlastní stavba se měla rozjet v polovině května 1930. Jenže přišla světová hospodářská krize a konsorcium od svého záměru ustoupilo.

Otázkou je, co by se s unikátním hotelem stalo později, kdyby přeci jen vyrostl. Zálezly totiž postupně ztratily své kouzlo rekreačního letoviska kvůli stále zhoršující se kvalitě vody v Labi. Na oblíbené pláži, kde měl hotel stát, pak v sedmdesátých letech dvacátého století nakonec vyrostla nová silnice na Lovosice. Kdyby ovšem krizová léta přestál, řadil by se dnes jistě do kategorie českých perel funkcionalismu, jakými jsou Loosova vila v Praze či brněnská vila Thugendhat od Miese van der Rohe vedená v seznamu UNESCO.

Přestože se případě Jana Duikera jedná o světovou celebritu architektury, na jeho účast v soutěži o zálezelský hotel se v Čechách i ve světě zcela zapomnělo a jeho soutěžní návrhy málem skončily propadlišti dějin. Originály prací pro Zálezly sice dodnes zřejmě leží v pozůstalosti autora v Holandsku, jsou však badatelům nepřístupné. "Blokují je dědicové," vysvětlil Jan Molema. Nebýt tak několika kreseb publikovaných v dobovém tisku ještě za života autora, nevěděl by dnes nikdo, jak převratnou stavbu pro Zálezly vlastně chystal.

(Rozšířená verze článku, který vyšel 13. srpna 2013 v severočeské regionální příloze MF DNES, s. B3),